STŘÍPEK TOBITÍ POMOCI aneb VĚCI JSOU JINAK, NEŽ SE ZDAJÍ BÝT
Vzor citace: Vališová, Jana: Tobit vypravil první pohřeb plodu po potratu aneb pohřbíváme nejen mrtvě narozené děti – jde to i bez pohřebného. In TOBITÍK – interní občasník spolku Tobit, Praha, 2014, ročník I, číslo 2, s. 3 – 4.
Vyzvánění kontaktního telefonu Tobitu v časných ranních hodinách dávalo tušit naléhavost ještě před tím, než se na druhém konci ozval ženský hlas, směsice bolesti, zármutku a nejistoty, co bude dál.
Zprvu se zavřenýma očima naslouchám volání o pomoc nahuštěnému do rychle plynoucích slov, v němž se současně kloubí odhodlání bojovat a boj nevzdat. Jen terén bojiště, tedy znalost toho, jak to v naší zemi „chodí“ je pro matku velkou neznámou, o volbě té správné „zbraně“ nemluvě. Pochopení situace občas ztíží jazyková bariéra, místy proud slov přeruší nezbytný pláč, v němž matku podporuji. Po chvilce, to už s otevřenýma očima, zapisuji údaje, útržky a poznámky a pozvolna skládám mozaiku dalšího z příběhů, odrazový můstek k pomoci. Snažím se zároveň, jako již mnohokrát, aby má slova působila věrohodně, aby nebylo pochyb, že její zármutek nejen sdílím, ale že Tobit je zde i pro ni přípraven pomoci danou situaci řešit.
Otto se narodil před dvěma dny (v nemocnici, se kterou nemá Tobit uzavřenu smlouvu o spolupráci). Dvacátý druhý týden, váhu neví, tu jí neřekli. Ztratila hodně krve, byla na JIP, čeká na ultrazvuk před propuštěním. Neví, co má teď dělat, jak zařídit, aby byl pohřben. V ČR rodina nemá hrobové místo. V nemocnici je sama, manžel hlídá doma patnáctiměsíčního syna. Zapisuji si jeho telefonní číslo i číslo na
oddělení patologie. List o prohlídce zemřelého je pojem, kterému nerozumí. Žádný papír nedostala, jen předtím podepsala, že si přeje pohřbení svého dítěte a teď to po ní chtějí rychle zařídit.
S ubíhajícími minutami rozhovoru se pozvolna rodí krajina vzájemné důvěry, jako by telefonát nebyl naším prvním. Pitva prý asi nebyla, protože lékaři věděli o vrozené vývojové vadě syna. S manželem se rozhodli těhotenství neukončit, přijmout, ale porod začal spontánně…. Zazní i dvě slova, z úst lékařů dobře známá
i mně. Downův syndrom. Najednou bylo třináct let včera…Moc se toho za tu dobu nezměnilo, i přes mnohé technické úspěchy medicíny. Jako by dítě, ten překrásný dar, měl být jen perfektním výrobkem bez vad, lůno ženy pouhým strojem k jeho výrobě, zmetky nebrat.
Matce sděluji celé své jméno a slíbím vypravení pohřbu. Na patologii volám marně, zapsané telefonní číslo neexistuje, matka mé zpětné volání už nepřijímá. Kontaktuji manžela k upřesnění některých údajů. Vzápětí volá staniční sestra, aby si ověřila informace matky ohledně pohřbu. Dozvídám se, že matka od počátku hovořila
o možnosti pohřbení svého dítěte, které prý bylo trochu mladší než 22 týdnů, běžně to tak v nemocnici neřeší, ale její naléhavost a, jak jsem vyrozuměla, i mimořádnost situace dík postižení dítěte, zřejmě napomohla, kdož ví. Mohla jí být i skutečnost, že Česká republika není rodnou zemí matky…. Sdělila mi hodinu, do níž je ještě téhož dne nutné tělo z patologie vyzvednout, druhý den už by prý bylo pozdě…. Tuto informaci předávám i pohřební službě, u níž objednávám Ottovo pohřbení žehem. Nejprve ústně, posléze písemně. O existenci Tobitu neměla sestra v nemocnici tušení.
Druhý den poslali rodiče na náš běžný účet dar, který pokryl výdaje pohřbu, jak při našem rozhovoru otec přislíbil. A nejen to. Slova matky zaslaná na můj soukromý email zveřejňuji i pro vás všechny. Nechť jsou podtržením toho, že cesta, na kterou jsme se všichni vydali, je správná a nutnost změn, nejen legislativních, nezbytná.
Dobrý den, Pani Jano,
chtěla bych především poděkovat za soucit a za okamžitou pomoc.
Podepisyvala jsem list že volíme pohřeb syna v kontrakcích. Ještě před koncem porodu stihla jsem vygoolovat pohřeb miminka a byl tam i Tobit. V neděli sdílela váš kontakt manželovi ale nikdo mně neřekl že pitva nebude. V pondělí ráno za mnou přišla sestra a pozǎdala to zařídit hneď. Určitě bych sami to nezvládli….
Ještě jednou Vám chci poděkovat jménem celé rodiny.
Závěrem si nemohu v této souvislosti odpustit zdánlivě lehké odbočení od tohoto příspěvku, leč s ním v jenom momentu plně kontrastuje. Po mé nedávné přednášce na konferenci porodních asistentek jsem při odpovídání na dotazy přítomných zažila zvláštní situaci. Stěžejní otázky porodních asistentek neměly nic společného s jejich prací a praxí, ani s tím, co jsem se snažila během přednášky sdělit jako jeden z nejpalčivějších problémů v častém přístupu zdravotníků. Paradoxně největší zájem byl o to, kdo se stará o náš hrob, udržuje ho, zapaluje svíčky a hlavně, kdo nás financuje. ….
